ŠPICBERKY / SVALBARD

Mezi hlavní chybu, kterou jsme hnedle z kraje udělali byla nadměrný výbava hotovostí. Na Špicberkách lze drtivou většinu plateb realizovat pomocí karty, a to jak ve městě, tak u Rusáků ve skanzenu. Od autobusu z letiště, přes knajpy, krámy až po taxikáře a muzea, vše přes kartu. V několika případech jsme se setkali i s aktivním odmítnutím hotovosti. Norci jsou v tomhle mnohem dál než my a správně pochopili, že hotovost je přežitek.

Jinak cesta tam je celkem přímočará: Na Špicberky létá norský Norwegian nebo švédské SAS. Z letiště jezdí busík do města [pěšky je to kus cesty (cca 5 km) pokud máte vícero těžších batohů a místní údajně nepovažují cestu mezi letištěm a městem za „bear-safe zone“]. Všeobecná obezřetnost na výskyt ledního medvěda je platná po celý rok s vyvyšujícím se důrazem okolo období zimy. V mnoha případech jsou místní průvodci po celou dobu ozbrojeni puškou a to i v letním období (prostě sicherheit). Jízdenka busem za osobu je 100 NOKů. Taxikář nás tři hodil na zpáteční cestě z města přes zastávku u SeedVaultu na letiště pod 300 NOKů, takže pokud jste ve skupině větší jak dva, tak se už vyplatí jet taxíkem.

Proč chodit kolem a nepřiznat si to rovnou – Pyramiden bylo jedním z hlavních taháků cesty, protože se jedná o jedno z nejsevernějších míst, kam se dá relativně "snadno" dostat, a navíc tam je Leninova hlava. Člověk možná očekává trochu Černobyl, ale místním se to podařilo relativně dobře zakonzervovat za přispění tamního podnebí, a tak se jedná o místo, které na rozdíl od zmiňovaného Černobylu není rozebrané a zdevastované, ale naopak stále tak nějak drží pohromadě.

Cesta z Longyearbyen do Pyramiden probíhá lodí a trvá se všemi zastávkami u zadělaných skal (ukazují vám, jak vydatně jim tam kálejí ptáci) a ledovce (výskyt ledního medvěda) nějakých 4 až 5 hodin. Poslechnete si též několik zajímavosti o Svalbardu jako takovém a budete hlídat případný výskyt velryb.  Po čas plavby kolem lodě neustále létají rackové, takže fotografové mají k dispozici dostatek prostoru k natrénování techniky panningu. Na místě samotném jsou vyhrazeny cca 2 hodiny pro komentovanou obhlídku, což není mnoho a dělá to (bohužel) většina společností.

Osada Pyramiden ja pro znalce černobylských poměrů něco jako Černobyl/Prypjať ve svých nejlepších letech těsně po výbuchu. Většina domů v Pyramiden má stále všechny stěny a okna, interiéry nejsou poškozeny vandaly, ba dokonce v některých domech se bydlí či fungují jako prodejny turistického haraburdí. Účel této bývalé bašty stachanovského hnutí byl restrukturalizován v neprospěch závazků pětiletky a v průběhu prvních dvou kvartálů roku 1998 těžba úplně utichla. Od té doby slouží osada jako poutní místo turistům, členům přátel Hornického muzea OKD a uctívačů kultu svaté Barbory. V letních měsících dosahuje místní populace bez započítání turistů úctyhodných 15-20 lidí (funguje zde něco jako hotel a informační centrum/suvenýr krámek). V zimě posádku tvoří 3-5 lidí, kteří se zde střídají a udržují celé místo pohromadě. V relativně dobře zachovalých budovách, do kterých se člověk může dostat (zamykají hlavní dveře), se nacházejí bývalé společenské místnosti, jídelna, plavecký bazén, vnitřní sportovní hala a místní kulturák. Dokonce i rekvizity narafičené uvnitř budov nevypadají tak kýčovitě, ale naopak relativně vkusně dokreslují účel jednotlivých místností/budov cestou prezentace tematických předmětů poplatné době dřívějšího období blahobytu.

Druhá ruská osada Barentsburg je oproti Pyramiden mnohem živější díra. Nejen, že tam mají pivovar, ale i hotel, zastupitelský úřad, nefunkční multifunkční barák, ubytovnu, sámošku, vlastního operátora a samozřejmě i tradiční hlavu Lenina. Jedná se o místo, kde stále probíhá těžba černého uhlí, ačkoliv ne zas nějak intenzivní, a tak je místní infrastruktura přizpůsobena podmínkám tamních úderníků a hrdinů práce. Celé to je vybudováno velmi neprakticky ve svahu kopce, odkud je výhled přes střechy těžebních hal pokrytých mourem do zálivu/fjordu.

Možná se to bude znít jako klišé, ale i v případě této cesty tam jsme nejdříve jeli k ledovci. Jednalo se o úplně jiný ledovec než ten u Pyramiden, u tohoto chyběli medvědi, ale na druhou stranu jsme cestou viděl nové, do té doby nevídané věci (některé jsou zvěčněny v samotné subkapitole Barentsburgské zajímavosti dole pod droním videem, kam se za chvíli dostanete #trpelivost). Ledovce jsou nejen poměrně četným jevem v těchto končinách, ale zároveň atrakce, která se jen tak neokouká. Nejedná se o masivní plovoucí kry jako v Grónsku, ale jejich mohutnost je i tak poměrně úctyhodná (nad 10km v horních částech). Kolem poledne připravuje posádka oběd. K dispozici je tak např. lokální varianta mořských ryb (norský losos), německý wurst, ale i italské těstoviny či britská dušená zelenina. V případě Pyramiden bylo spatření medvědů doprovázeno whiskey přípitkem doplněným o led z kry plující kolem. V tomto případě, i přes absenci medvědů, se rychle našel důvod (helikoptéra) pro digestiv a tak jsme mohli pod modrým nebem vyrovnat houpání lodi pár jednotkami irské blend whiskey.

Tamní zastupitelský úřad slouží nejen k papouškování zpráv na Twitteru, ale i místním, kteří si jeho prostřednictvím vyřizují základní byrokratické náležitosti jako cestovní doklady, exekuce nebo povolávací rozkazy. Současně pro komunikační účely vystavěli rusáci na místě vlastní vysílače, a tak se vám může stát, že obdržíte SMS zprávu, která vás vítá na území Ruska. Téměř nefunkčním kulturákem s bazénem (multifunkční komplex) se nemá cenu věnovat, důležitější investice historicky směřovali do přepisování údernické cedule a obnovy Leninova památníku (o tom dále/níže). Co nás kromě fotek zajímá je samozřejmě pivovar Červený Medvěd (Красный медведь / Krasny Medved). Dokud nepostavili pivovar v hlavním městě, tak se jednalo o nejsevernější pivovar na světě (od roku 2011 přebírá štafetu Svalbard Bryggeri).

Zastávka v Tromsø měla povahu odpolední procházky po městě a nábřeží, která byla zakončena velkolepým navyšováním pivních statistik nejen v nejstarší městské pivnici Ølhallen s padesáti pípami. Bratr se od nás na letišti oddělil a cestoval již po vlastní ose zpět na jih. V mém případě se jednalo o několikátou návštěvu (tu a tam se tam vracím za polární září) a tak jsem mohl zbývajícímu kolegovi ušetřit práci s vytipováním těch správných míst, které stojí za návštěvu v tak krátkém čase, který jsme měli k dispozici (cca 5-6 hodin) s ohledem na brzký ranní let do lotyšské Rigy.

Ono Tromsø je tak trochu díra (ano, je tam vyhlídka nad městem a velmi zajímavá místa v okolí, ale my prostě neměli čas) a tak ty dvě/tři hlavní ulice projdete relativně rychle, obhlídnete přístav, pokocháte se mostem, knihovnou, kostelem, kioskem a pak vzhůru do knajpy. Určitou zajímavostí v letním období (alespoň v čase naší návštěvy) bylo extenzivní množství racků v blízkosti přístavu, kteří káleli na vše pod nimi. Brzy ráno zpět na letiště a přes Oslo dál do Rigy.