POLÁRNÍ ZÁŘE

Unifikační foto-dokumentační triptych zimních výprav za polární září na sever Norska. Tři pokusy (2x letecky, 1x autem), tři relativně úspěšné výsledky a jako bonus ve všech případech současně vcelku hojné navýšení pivíčkovitých statistik. Here we go...

Než se vrhneme do nazelenalých vírů světa za polárním kruhem, podíváme se obecně na trochu teorie, abychom si sjednotili výchozí pozici. Já, kulturní ignorant a absolutní amatér v oblasti všeho co se nachází výš jak průměrná letová hladina, sám čerpám encyklopedická moudra z internetů a/nebo prodávám tak, jak jsem jinde koupil (zejména od slovenských kolegů, kteří se astro světu dlouhodobě věnují).

Takže ještě jednou: Polární záře je vytvářena, když nabité částice ze Slunce dostanou k Zemi, kde se setkají s plyny v atmosféře. Tyto sluneční částice si tak normálně cestují vesmírem, a až dorazí k Zemi, jsou přitahovány k polárním oblastem naším magnetickým polem. A právě zde se vytváří ta slavná polární záře, o které se můžete dočíst v učitelských novinách. Co se  barev týče, tak asi nejčastěji je k vidění zelená barva, která vzniká, když se částice potkají s kyslíkem v nižších vrstvách atmosféry. Pokud se částice vznášejí výš a setkají se s kyslíkem ve vyšších vrstvách, světlo se zabarví do červena. A pro fanoušky modré a fialové je hlavním hrdinou na scéně dusík. Jako je to pěkný a jde to vidět i dvakrát!

Ačkoliv se na první dobrou může jevit zasněžená mrazivá krajina pod hvězdnou oblohou za doprovodu polární záře jako romantická idylka, nesmíte zapomenout, že stát desítky minut venku s foťákem na mrazu má ke skandinávské obdobě ladovské zimy tak daleko, jako racionalita k voliči SPD. Čaj v termosce rychle chladne, výhřevnost rumu nejde dohromady s pevnou rukou a ostrým okem, pivo v plechovce zamrzá a navíc může taky dost foukat.

První cesta na sever za polární září vypukla počátkem března 2019 v Ostravě, kde jsme se nalodili do tranzitu a vydali se přes Pobaltí, Finsko, přes Tromsø na Lofoty až na konec světa do vesnice Å, kde se na parkovišti otočíte a jedete zpátky na jih domů. Náčelníkem výpravy a zároveň organizátorem cest dalších, nejen za polární září, se stal velitel Tibor, kterému tímto posílám zdravici. Zpáteční cesta vedla přes Švédsko, Polsko až do Prahe. Doplňkovým zpestřením zimní výpravy tranzitem, byla izolace posuvných dveří, která ztratila vlastnost izolovat okolní prostředí v rychlostech nad 60km/h. Klimatizační škvíra však velmi dobře posloužila jako akcelerátor chladícího procesu pivíček v průběhu cest (proces přeměny nevýhody ve výhodu).

Štěstí nazelenalé oblohy nás poprvé překvapilo na severu Finska ve vesnici Kilpisjärvi. Od té doby se nás (naštěstí) drželo přes Tromsø, Lofoty až do švédského Abisko. První cesta a stoprocentní úspěch; ono to nebude jen o štěstí, ale též o zodpovědném plánování náčelníka. Kupříkladu na Špicberkách v baru u výčepu jsme byli svědky dotazu: "kdy (v průběhu polárního dne) uvidíme tu polární záři? Říkali nám, že tu někde je!". Teta u baru patrně dle výrazu dostala od pingle odpověď, kterou nechtěla slyšet, ale to už je úděl nepřipravených Britů. Plánovat se vyplatí, zbytek je na počasí a tady dost na ročním období...

Aby to nebylo jen o auróře, tak přikládám pár fotek, které se podařilo vyrobit v po trase. Cestou zpět se dokonce povedlo ve 4 ráno potkat se na benzince se švédským kamarádem v Uppsale (jedno kafe, selfíčko, on do práce, my dál na jih). Velkým překvapením, alespoň pro mne, byl Gdaňsk. Velmi příjemné město, zachovalé centrum s vodním kanálem a uprostřed města velkej kostel na jehož střechu se dá vyšplhat.... holt Prušáci.

U Tromsø nás dokonce potkalo dvojnásobné štěstí.
Venku na nebi bez mraků svítila polární záře, doma se zas na mě smála tahle duha.
Kochání oblohou jsem si tak zpříjemňoval průběžnou likvidací plechového barevného spektra.

V roce 2022 se jednalo v pořadí o druhou návštěvu města Tromsø, která následovala po letním jednodenním mezipřistání ze Špicberk (v létě tam zas pořád svítí slunce, aj v noci). V zimním termínu jsme setrvali v oblasti kolem autobusové zastávky Paulseng, a co čert nechtěl, měli jsme nejen štěstí na polární záři, ale též celkově na počasí, které bylo schopno i ve velmi krátkém čase slunečního svitu připravit zajímaví barvy na obzoru. Abyste si to uměli představit, tak slunce vychází tak kolem 11hod a zapadá lehce před 13hod. Bonusovým momentem v průběhu tohoto ročníku bylo zabřednutí s autem do pangejtu ve nedaleké vzdálenosti od značky pozor los a pozor sob, odkud nás vytahoval jeden lokál s Jeepem na špagátu. Kdo nezapadl v zimě v Norsku, jako by nebyl.

Poslední (v pořadí třetí) ročník nahánění polární záře se uskutečnil na stejném místě jako ročník předcházející. Jakousi meteorologickou anomálií v den příjezdu došlo ke kumulaci většího množství vody a mraků nad základnou, což vyústilo v celkem solidní slejvák, který nás provázel až do druhého dne. Mraky a voda v nich přetrvaly, ale snížila se teplota a déšť vystřídalo husté snězení. Vždy k večeru (teď mám na mysli opravdový "náš" večer - 20hod±) naštěstí mraky zmizely a začal karneval.

Polární záři jsme viděli, objeli pár ostrovů, nakrmili pár sobů kdesi na sobím ranči a nakonec to spláchli lokálním pivkem za lokální ceny (1 střední pivo stojí tolik, co 10 Krakonošů). Pokud máte dojem, že fotka se stanem znamená nezapomenutelnou romantiku, tak vězte, že romantiku zanedlouho rozpráší  pocit vyhaslých kamen, a pod deku se vkrade neblahá myšlenka, že nikdo jiný, než osazenstvo stanu, nezatopí. Toto moudrou nevychází z mé empirie, prodávám jak jsem koupil od jednoho místního...

V den odjezdu se s námi počasí rozloučilo nočním vydatnějším sněžením a "ranním" východem/západem slunce.
Podle exifu byla tato fotografie pořízena v 10:45 ráno a jelikož se jední o RAW z mobilu (Samsung S23 Ultra), tak čas určitě sedí.