Expedice Kyrgyzstán 2015

Naše cesta začala kde jinde než u piva v místním výčepu v Trutnově. Začátkem dubna se na internetu objevila slušná nabídka letecké společnosti Turkish Airlines na zpáteční let: Praha - Istanbul - Bishkek za ±7800 CZK. Ten druhej (Vojcek) se rozmejšlel tak dlouho, kolik prasátek bude potřeba rozbít, až jsme se dostali na cenu 8500± CZK za jednoho včetně úsměvné částky 250Kč za platbu kartou online. Letenky je možné sehnat mimo sezónu ještě levněji, ovšem mimo sezónu v zemi s průměrnou nadmořskou výškou 2750 mnm znamená, že ne vše je přístupné a ne vše není zamrzlé - tak bacha na to. Kupříkladu horská jezera budou pod ledem a k jezeru Song Kul to v zimně ani nejde, cesta je pod sněhem.

Vše "připraveno" a náš odlet byl stanoven na 5. července (neděle) na 12:00 přesně. V neděli 5. července přesně v 12:21 se naše letadlo odlepilo od země a zájezd byl tak oficiálně zahájen. Linka Praha - Istanbul je cca na 2,5 hod a výhodou je, ze se přestup odehrává na letišti Istanbul Ataturk Airport (to je to větší v centru města). Jediná ucházející WiFi je za stánkem Starbucks!!! Zbytek se platí (bohužel). Pauza 3,5 hodiny a pokračujeme směrem Bishkek.

Let Istanbul - Bishkek vychází na cca 4,5 hod (cela cesta není časově náročná, záleží na čekací době v Istanbulu). Nestává se mi to tak často, že bych někoho nebo něco chválil, ale nutno uznat, že Turkish Airlines nabízí velice dobrý palubní servis a i jídlo se dá pozřít (oproti ČSA, kde už začali šetřit na teplém jídle a tak nahradili vařený brambor nejlevnější bagetou z benzinky a to ještě za poplatek).

Vnitrostátní let za 20$ na osobu trvá ani ne hodinku (autem 12 hodin), přeletíte hory a jste ve druhém největším městě Kyrgyzstánu. Osh je taková větší řiť u hranic s Uzbekistánem, kde se nachází muzem, hora a bazar, který bývá uzavřen každé pondělí. Samozřejmě, že jsme přiletěli v pondělí a tak jsme se místo přehrabávání v bazarovém haraburdí využili odpoledne k průzkumu města a ochutnávce prvního kulinářského výtvoru v jednom z místních gurmánských stánků. Z nabízených dobrot za zmínku stojí zejména široká paleta pirohů, melounů a solidní nabídka piva. V Oshi taky najdete celkem fajn ubytování  Biy Ordo Guest House s OK zázemím a sekuriťákem, který umí anglicky a doporučí nedaleké krámy, kde se dá doplnit pivní zásoba. Město klasika východ, lehce šmucig, urban sajrajt kolem, psi, kočky a na vrch taxikáři v žigulech.

Abyste si mohli představit, jak to v Osh vypadá, tak tady je pár ukázek. Možná, kdybychom měli více čas a nezevlovali v pondělí po měste, kde nefunguje ani bazar, možná že bych mohl udělat více fotek. Bazar jsme samozřejmě prolezli, ale fotky prázdných prodejních pultů není košér matroš; nehledě na smutnou skutečnost, že by to mohlo nepřímo připomínat trutnovský Kaufland hodinu před zavíračkou.

Druhého dne ráno (přesněji v 11:45) po vydatném nočním pivo-plánování jsme sbalili paky saky na cestu do další destinace s názvem Arslanbob a s informací z recepce, že marshruta odjíždí v 14:20. Uháněli jsme tedy směrem autobusové nádraží, abychom tam byli tak na 14:00 (hajzlík před cestou, voda, sváča a tak). V 13:55 při příjezdu na autobusové nádraží v Oshi začně hulákat taxikář, že v protisměru míjíme bus směrem Arslanbob a jestli tam teda chceme je bo co.  Autobusový systém, ač řádně zanesen do análů dopravních informací (jízdní řád), funguje na principu 75% zaplněnost busíku = odjezd. Ono to může dávat i smysl, představíte-li si cestu cca 5 hodin, kdy se nastupuje a vystupuje podle potřeby, takže nač čekat na další paka, kteří naivně doufají v transport dle informace z řádu, když můžu mít bus za městem totálně plnej :)

První etapa zájezdu z Oshe do Arslanbobu byla z dnešního pohledu ne přímo zbytečná, ale přece jen nás doprava stála celý půl den cesty tam. Na místo jsme dorazili kolem 17hod odpolední a naštěstí si nás hned odchytl místní domorodec, jenž vládl jazykem anglickým a zároveň byl jakýmsi vrchním kápem v místní organizaci CBT Arslanbob, která poskytuje ubytování podobným individuím jako my. Za drobný peníz vám zajistí bydlík u jedné z místních rodin, které jsou do programu zapojeny a anglicky vůbec neumí. V našem případě se jednalo o stanové místo na zahradě před domem. Samozřejmě, že se dá zvolit i ubytování uvnitř s veškerou parádou a moderní kadiboudou, ovšem cena včetně provizí tomu odpovídá, volba je na vás. Odpoledne jsme courali kolem a nutno přiznat, že kopce tam konečně dostávají svému označení hory. Přece jen ty naše velekopce označované v anglosasštině jako „Giant Mountains“ s megakopcem, který už dnes naštěstí měří oficiálně úctyhodných 1603m a ne nuzných 1602m, by mohli být z pohledu místních chápány jako taková ta hromada hlíny mezi panelákama, kde haranti v zimě bobujou.

Prolezli jsme okolí, jehož dominantou byl dle místních polovyschlý vodopád, který nestálo za to ani foto dokumentovat. V každém případě je Arslanbob taktéž místem, kde se nachází největší les vlašských ořechů na světě. Do centra samotného lesa jsme se z časových důvodů nedostali, ale stromy s vlašákama rostly všude kolem. Bohužel jsme zjistili, že pivo není jaksi ve vsi k dostání, jelikož nějakej chytrolín v sandálech a utěrkou na hlavě vymyslel Ramadán a místní domorodci jej s nadšením přijali. Náplastí na absenci opilosti bylo setkání se starým muslimem, který nám nabídl čaj a dva kusy pečiva. Chvíle klábosení (nejen o psovi a vlajce) o tom odkud jsme a podobných tématech, které zvládla základní znalost ruštiny, rozloučení a odchod do zahrady do stanu.

Ráno jsme se po střízlivé úvaze rozhodli, že nemá cenu se zdržovat a zkoumáním místních hor a zejména z nedostatku času a příšerně dlouhých přejezdů, budeme muset pokračovat dále. Primárním cílem našeho zájezdu bylo vysokohorské jezero Song Kul v nadmořské výšce 3100mnm. Cesta tam se po zkušenosti s dopravou do Arslanbobu se zprvu zdála být obtížná; a vzhledem k faktu, že tam nejezdí žádné busíky, tak posupem času i nemožná.

Proto ten zrychlený úprk a zpětné hodnocení Arlslanbobu jako cesty, který nemusela tak úplně být. Každopádně byla by to škoda nepodívat se tam vzhledem k horám a geocachingové krabici uvnitř objektu CBT 🙂 Hory viděli, krabici našli, ale stále se nemůžu zbavit pocit, že umisťovat ji do vnitřních soukromých prostor je imbecilita. Arslanbob hotov a pokračuje se intenzivnějším tempem k jezeru. Na internetech jsem nikde nenašel mapu výskytu CTB míst a tak jsem jednu zhotovil v centru CBT Arslanbob. Snad se někomu bude hodit; ne všechny místa musí stále fungovat jako CBT!!! Tam, kde se to nejvíc leskne je Song Kul 🙂 CBT tam občas je.

Ráno kolem 10hod nakupujeme nezbytné petky s vodou a usedáme do busíku směrem finální destinace Jalal-Abad , ze kterého se pak musí sehnat někdo, kdo nás přiblíží směrem primární destinace: ozero Song Kul. Naivní uvažování, že tam budeme nějak večer rozptýlí první a jediný drožka, kterého potkáváme na rádoby stanovišti TAXI v Jalal-Abadu. Ten nám jednak sdělil, že čeká na bábušku, až dorazí k autu a jinak, že nás za nekřesťanský peníz klidně vezme s sebou. Jeden dopředu, druhej k bábušce dozadu a můžeme vyrazit a prejže, pokud to půjde dobře budeme do večera ve městě Kazarman. Cesta do Kazarmanu zabrala půl den a to se ujelo 140km, pokračování k jezeru má 160km, proto ty problémy s přejezdy.

V průběhu cesty se taxikář snažil dolovat informace o nás, ale to chlapec narazil. My mu tak jakože rozuměli, ale schopnost vymáčknout se v ruštině nebyla na vysokém levelu. Každopádně v průběhu cca 5 hodin jízdy jsme mu stihli vysvětlit odkud jsme, co děláme, Vojcek zdůraznil, že má psa a v Čekystánu máme vlajky. Otázka, zda by jeho malá Honda Fit zvládla i případnou cestu na jezero druhý den, odpovídá napůl kladně, ta druhá negativní půlka je cena, která činí 6000 SOM (cca 2000Kč pro oba). Ceně se člověk při zpětném pohledu nemůže divit. Zvládnout několikrát převýšení přes 1000m na cestě, kde není asfalt a ani svodidla chce patřičné ohodnocení. Cestou potkáváme pár aut, koňů, ovcí a krav a zastavujeme kdesi v poli pro fermentované kobylí mléko, vyhledávané mezi lokály a známé pod jménem kumis. Kumis má až dvojnásobně intenzivnější sílu v gastrointestinální oblasti  než nepasterizovaný Krakonoš 12° a ten je pro neznalé už dost solidní kalibr na chronickou zácpu. Výrobci místního „koňasu“ zřejmě vyznávají stejnou strategii jako pivovar Krakonoš tj. na horách je řídký vzduch, proto se musí kompenzovat hustým pivem. Ovšem z kumisu je dvakrát řidší ráno (někdy i večer). V každém případě se v podvečer dostáváme do noční mezi zastávky, města Kazarman. Tam nám námezdní vozka dohodí místo na zahradě u svého muslimského kamaráda, spaní na hrubé trávě ve slepičím výběhu nepůsobí na první pohled lákavě a proto jen rozděláme stan, naházíme dovnitř věci a jdeme na průzkum nedalekých oblastí, jelikož ty, dle informací z offline map, mají údajně disponovat místem označovaným jako B&B.

Couráním se během 20min dostáváme k jedinému fungujícímu kandelábru na  celé ulici, kde se shodou okolností nachází plechová vrata s malým nápisem B&B. V nich na nás promluví cizí hlava základní angličtinou, ale i ta je dostatečně dobrá na to, abychom pochopili, že nám nabízí dvě regulérní postele, snídani a hajzlík se sprchou. Bez odmlouvání přijímáme, upalujeme zpět do slepičího výběhu, balíme stan a s díky na shledanou. Ještě před totálním opuštěním muslimského příbytku se s námi hostitelé rozloučí čajíkem a pirohama, my děkujeme, oplácíme nějakejma bonbónama pro děcka, zavíráme za sebou vrata a směr B&B. Malej pokojík pro dva, regulérní postele, v rohu místnosti pavučina, venku náměstíčko, kde se posedává a na něm španělský pár co nám dělá společnost až do noci; takhle vypadal náš večer v městě jménem Kazarmen, které je situováno uprostřed ničeho mezi kopci.

Ráno si dáme v jurtě snídani, sbalíme věci a jdeme za panímámou s otázkou, zda nezná způsob, jak se my dva můžeme dostat na horské ozero Song Kul. Ne že bychom zatracovali původního šoféra, jenže se nám nezdá cena 6000 SOM adekvátní vzdálenosti, kterou musíme ten den urazit (cca 150km, opět žádné silnice a opět slušná převýšení). Panímáma reaguje familiérním „tak určitě“, vezme mobil a zanedlouho před vratama stojí stará Audina s úplně jiným šoférem, který si řekne o 6500 SOM za dopravu. Se vzájemným idiotským pohledem na sebe a vzpomínkou na levnější variantu a Hondu Fit souhlasíme, sedáme do auta a zjišťujeme, že dohromady nedáme ani 6000 SOM, takže hurá k bankomatu. Kyrgyzstán má bohužel takové bankomaty, které pojídají zpravidla VISA karty a na MasterCard se zapomnělo.

Vojckova VISA naštěstí fungovala, výběr uskutečněn, zpět do TAXI a hurá na ozero. Dopoledne jsme vyplnili počumováním z okna zadních sedaček v Audi a občasnými zastávkami. Nutno připustit, že tento šofér, ač výhradně rusky komunikující, byl ochoten a proaktivní v doporučování vhodných zastávek za účelem fotografií, vymočení a kuřpauz. K jezeru jsme se dostali lehce po obědě, šofér zaparkoval u jedné z jurtových oblastí, kterých je kolem jezera pár, domluvili jsme ubytování prozatím na jednu noc s možností případného prodloužení a pak vyvstala otázka: co tady kurva budeme dělat?

Původní nápad, že obejdeme jezero ztroskotal při pohledu na něj. Na mapce se zdálo poněkud menší. Takže pro odpoledně se stanovil plán v podobě rekognoskace přilehlé oblasti a odlov jedné geocachingové krabice ve vzdálenosti cca 3km od jurtového obydliště. Nadmořská výška 3100mnm se zprvu nezdála jako problém, ovšem v kombinaci s rychlým převýšením bylo lehce cítit, že vzduchu krapet ubylo. Žádné velké drama se však nekonalo a expedice ke krabici (rozuměj geocaching) započala hned po kratším fotbalovém utkání s tamní omladinou. Utkání bylo po většinu času 2 na 1, přičemž jednu branku tvořil prostor mezi kamenem a koním koblihem, druhá pak byla částečně mobilní jelikož brankoviště bylo vymezeno prostorem mezi rezavým kyblíkem a ležícím psem. Masivní vítězství českého týmu ještě před přestávkou zdecimovalo už tak dost nahlodanou morálku jediného reprezentanta Kyrgyzstánu natolik, že byl zápas předčasně ukončen kontumací. Lví podíl na skvělém výsledku měla především mamina toho kyrgystánce, která jej odvelela pro vodu do nedaleké strouhy. My se vydali směrem přilehlé kopce a pak směrem krabice.

Courali jsme kolem jižní strany jezera celý odpoledne, cestou jsme potkali tamního baču s ovcema a jako jó, ozero je to fajne, aj hory tam ujdou, jenže co tam? Člověk se rozhlídne kolem sebe, placka vysoko nad mořem obklopená horama a uprostřed toho všeho je jezero, který je tak velký, že snaha jej obejít je pouhou ztrátou času, nehledě na skutečnost, že v blízkosti vody se velmi dobře daří komárům a podobné havěti. Ono by se dalo jen tak vysedávat hoďku dvě a nechat na sebe celý výjev působit, jenomže nás čekal další přesun, abychom stihli alespoň 75 % původního plánu. Návrat zpět do jurtového obydliště, uvařit kafe, zatopit koňským bobkem a kravským lejnem (solidně výhřevný matroš) a domluvit se na ranní transport směrem civilizace do města Kochkor. Tady nastala ona příhoda s termínem odjezdu taxi… Panímámě jsme sdělili smělý plán trochu se prospat a po snídani řekněme v 9 hodin bychom rádi vyjeli. Jenže on taxikář by chtěl vyjet před 8 hodinou ranní, řekla paní směle, otočila se na gumáku a odešla. O způsobu a času odjezdu taxikama se nedohadujete, ty se vám prostě sdělí a nazdar, dělej jak umíš 🙂 

Ještě večer proběhl jakýsi pokus zachytit jurty spolešně s hvězdnou oblohou, ale fotovybavení nebylo dostatečně vhodné k takovému počinu. Setový objektiv 18-200mm z druhé ruky s vyjetou vůlí a min. clonou 3.5f, která dokáže i sebelíp zaostřený obejekt efektně z-bokeh-ovat, není tím nejlepším pro tyhle účely + ISO se u Nikona D7000 projevovalo docela rychle, takže výsledkem jsou zašuměné scény jinak parádně vypadající scenérie. No, posuďte sami…

Ráno rychlá snídaně, pobalit vercajk, naházet do jiného Audi a směrem „civilizace“. Cestou nás kromě krav, koní, jurt a hor doprovázelo i větší hejno vran. Udělali jsme pár plánovaných zastávek a i jednu neplánovanou, jelikož Vojckovi bylo enormní teplo a pokusil se otevřít elektrické okno pomocí patřičného čudlíku, který ovšem zafungoval pouze pro pohyb okna směrem dolů. Během pár minut mu zas byla kosa, ale okno se v opačném směru nepohlo ani o píď. Krátka zastávka na zbastlení nové izolace pro odizolované kabely ve dveřích a pokračujeme.

Scénická cesta z ozera do prvního místa civilizace zabrala asi dvě hodiny a celkově po 48 hodinách jsme opět ocenili, jakým moderním výdobytkem je asfalt. Na konci cesty taxíkem, v přestupním měste Kochkor, jsme se ustájili v nedalekém restauračním zařízení, které jednak disponovalo zásobou lahvového piva a taktéž snad nejhlubším suchým hajzlíkem na světe. Po vhození jakéhokoliv věci do ústí hajzlu dosláhla časová prodleva mezi vstupem objektu na úrovni podlahy až po dosažení fekální vrstvy na spodku jámy celé tři vteřiny! Hloubka fekojámy tak dosahovala nehumálních čísel a podle našeho názoru se dá hovořit o prvním nálezu menší umělé černé díry, jelikož tento „lidský“ výtvor byl schopen pohlcovat kromě fekálu taktéž světlo a možná i čas.

Scénická cesta z ozera do prvního místa civilizace zabrala asi dvě hodiny a celkově po 48 hodinách jsme opět ocenili, jakým moderním výdobytkem je asfalt. Na konci cesty taxíkem, v přestupním měste Kochkor, jsme se ustájili v nedalekém restauračním zařízení, které jednak disponovalo zásobou lahvového piva a taktéž snad nejhlubším suchým hajzlíkem na světe. Po vhození jakéhokoliv věci do ústí hajzlu dosláhla časová prodleva mezi vstupem objektu na úrovni podlahy až po dosažení fekální vrstvy na spodku jámy celé tři vteřiny! Hloubka fekojámy tak dosahovala nehumálních čísel a podle našeho názoru se dá hovořit o prvním nálezu menší umělé černé díry, jelikož tento „lidský“ výtvor byl schopen pohlcovat kromě fekálu taktéž světlo a možná i čas.

Náš denní plán se po pár skleničkách začal rýsovat mnohem jasněji. Z Kochkoru jezdí busík do města Balykchy a otamtud se najde další busík až do turistické metropole Cholpon Ata na severním pobřeží jezera Issyk Kul, kde se prozevlí odpoledne a další den se pojede směrem údolí Grigorievka. Prvotní očekávání toho, co může Cholpon Ata nabídnout, vycházelo z relativně pozitivního hodnocení místa v turistickém průvodci. Po příjezdu se naše očekávání sice neprotnula s hodnocením průvodce, ale na světe neexistuje nic, co by pivo nespravilo.

Město Cholpon Ata je turistická mega-blbo-díra, která nabízí nákupní středisko, restaurace a mega jezero s mega zadělanou pláží plnou rusů. Pro ilustraci se pokusím přiblížit výjev, který nás potkal při příchodu k jezeru: 100m dlouhá alej, betonový chodník a přeplněné koše, naposledy vysypané v roce 2013. Relativně četný pohyb turistů, převážně rusky hovořících, přičemž nejviditelnějším objektem v celé álejce je hrdý otec, nalitej jak kbelík, tlačící před sebou svého potomka v kočáře a snažící se dostat na druhý konec álejky systéměm zig-zag/slalom. Ideální rodinná dovolená 🙂

Jediným světlým momentem v celé Cholpon Atě je slušně zařízený bydlík Apple Hostel, klasický backpacer, kde se dají poznat další nešťastníci, kterou měli obdobně debilní nápad jet stejného města. Večerní zevlování po návsi, návštěva pláže, večerní petipivko a k ránu setkání s osobou, která měla stejný plán jako my – navštívit údolí Grigorievka. Třetím článkem naší výpravy byla holčina jménem Teresa, která ač původem z Neměcka, žije delší čas v Anglii. Ta přislíbila účast jen na omezenou donu, neb se prý musí vrátit do školy v Bishkeku, kde studovala ruštinu, ale každej věděl, že to bylo kvůli Vojckovi, neb při příchodu do backpackeru nanesl do objektu koňskou mrvu na sandálích a mé krkací dovednosti v průběhu taktického plánování ve večerních hodinách taktéž nedopadly na úrodnou půdu. Večer zodpovědně naplánovat akci na druhý den, nezapomenou na pitný režim, večerka kolem 1 ráno a tím se uzavřel první návštěva v díře jménem Cholpon Ata. Ráno se sbalit, dopít zbytky včerejšího pitného režimu, setkat se třetí entitnou výpravy a směrem hlavní silnice, kde se sežene nějaký dopravní prostředek směrem město Grigorievka, u kterého je nedaleko stejnojmenné údolí.

Jako dopravní prostředek, vyhovující naší úrovni zmlsaných městských hejsků a dostupný našemu kapesnému, byl jednoznačně zvolen luxusní taxi vůz značky lada, řady žigulík. Na lehce propocených židlích, které pamatovaly rozpad SSSR se sedělo cca půl hodiny a my byli ve „městě“ Grigorievka. Jenže kurva taxikář chtěl dostát své profesi a i bez ohledu na absenci centrální zamykání zachrastil klíčkama s větou, že batožina vzadu je pod zámkem, řekl si o 2x tolik. Zdůvodněním byla samozřejmě nutnost vrátit se zpět na původní místo výjezdu tj. zpět do řitě Cholpon Ata. Jenže on se Santus naučil i pár výrazů v ruštině, aby nemusel neustále používat „fuck“, „rubbish“ nebo „ooh, come on…“, lehce jsem ho proklel, možná řekl něco nevhodného, dle výrazu jeho tváře, ale výsledkem bylo, že jsme dostali slevu a museli jsme zaplatit pouhých 30 % navíc 🙂

Ve městě Grigorievka jsme si domluvili další TAXI směrem údolí, na cenu jsme se pro jistotu optali 3x, pokaždé stejné, nic tedy nebránilo pokračování v jízdě a během 20 min. jsme byli na začátku údolí a odtud pokračovali po svých. Začátek údolí, tak jak to bývá, byl okupován místním obyvatelstvem, které nabízelo nejrůznější služby od ubytování, přes jízdu na koni, občerstvovací stanice, ryby a podobné legrácky s patřičnou přirážkou. Samotné údolí je asi 5km dlouhé přírodní udělátko, kde teče solidní řeka, kolem jsou kopce, takže člověk chodí spíše kolem koryta řeky, ale i zespoda je to parádní místo. Samozřejmě, že se v údolí taktéž nachází geocachingová krabice a je jednoduše identifikovatelná. U velkého kamene, tam kde je vysypán odpad, směrem k lesíku, který slouží jako defekační místo. Ono celkově to místo je trochu více šmucig.

Cesta se táhla kolem řeky dalších cca 5 km, kolem dokola jen kopce a jako na potvoru na nebi ani mrak, proto většina fotek z tohoto místa vypadá dost kýčovitě. Sice disponuji aplikací na přidávání mraků, ale lid by pak zas remcal, že už to není autentický a tak podobně. Cestou se naskytko ideální místo ja pauzu jak při cestě nahoru, tak i následně na cestě zpět.

Až k ozeru to bylo pořád do kopce. Tu a tam kolem projel mercedes s lokály, kteří dostali stejně geniální nápad jako my – jít kempingovat. Občas si auto štrejchlo pupkem o šustrák, takže se muselo tlačit a my tento výjev obdivovali z uctivé vzdálenosti. Z ničeho nic se z poza kopce vyvalil starej ZIL a valil si to hrdě na kopec sympatickou rychlostí chůze a spotřebou 100l/100km. Což o to, je to fajn, člověk ZILa v našich končinách zas tak často nevidí, ale ZILa s 14letým stojícím řidičem za volantem, to byla vyšší liga i tady v Kyrgyzstánu. Cíl výpravy se zjevil po pár kilometrech a jako jo, je to jezero, ale kolem dokola mokřady a bláto, takže dostat se do něj bylo (téměř) nemožné. Hodinku jsme na sebe nechali výjev působit a otočili se a šli zpět. U nedaleké jurty se naše trio rozdělilo; teta šlapala sama, neb potřebovala odcestovat zpět do Bishkeku a my dva šli na rybu. Bez určitého plánu, avšak s plnejma pupkama, jsme po obědě pokračovali údolím zpět do civilizace. Cesta se celkem vlekla a nutno přiznat, že po cca 3 hodinách na slunci s pulitrem leplý vody s chemickým ošetřovadlem to nebyla ta nejslepší cesta….

Společnost nám dělalo stádo krav, tu a tam projelo kolem nějaké auto, ale jinak daróga dlouhá jak nos nejmenovaného nevoleného nižšího státního úředníka při vysvětlování, co to zase ten náš Miloš vyvedl. U první řeky jsme zakempovali na břehu ve stínu, doplnili tekutinu, ochutili chemickým dochucovadlem a dohodli se na započetí akce stopování. Nedaleko zaparkované auto se třemi mužiky sice nabízelo odvoz, ale za obrovský peníz, což by nebyl určitě ten největší problém, ale kolektivní průměrná hodnota alespoň 5 promile už byla. U nás se chodí nasávat do parků, luhů a hájů po většinu času nedaleko města; v Kyrgyzstánu se jezdí autem doprostřed ničeho. Během 30min se podařilo zachytit projíždějící auto s Rusem uvnitř, který nás byl ochotný vzít s sebou blíže civilizaci. Naložil nás do zadní části VANu mezi haraburdí a opravdu nás hodil až k hlavní silnici. Při děkovačce a rozloučení jsme vyvrátily mylný dojem, že jsme amerikánski, prozradili jsme mu náš původ a odměnili ho petkou teplého piva (správný čech sice nemá dostatek vody po celou dobu výletu, ale pivo jakékoliv teploty někde vždy najde); zajímavostí je, že řidičův bratr (prý) pracuje v Praze v bance. U silnice jsme počkali na nejbližší maršrutu, vysedli v té blbodíře Cholpon-Ata, přespali v již známém backpackeru jednu noc, trochu popivili a dohodli se, že další den se pojede jinam… Cíl: Národní park Ala Archa jižně cca 30km od hlavního města Bishkeku.

Cesta od jezera Issyk-Kul do Biškeku je nekonečná. Je to nuda, nikde nic není a cestou se staví na hajzlíky jen 2x. Neměli jsme žádné ponětí, kde nás vozítko vyhodí, resp. v které části města, ale GPS funguje a slovo taxi je mezinárodní. Chvilka zevlování kolem autobusáku, rychlý naplánování směru chůze a během chvíle jsme narazili na osobu, která byla ochotna nás přepravit za předem dohodnutou odměnu směrem údolí Ala Archa. Jelikož se jedná o opravdu povedený národní park v blízkosti metropole, je vjezd do parku zpoplatněn, takže pokud máte zájem jet se tam mrknout, počítejte s tím, že se dopravci musí zaplatit vjezd do parku (jediná závora cestou). Cestou z nás taxikář tahal moudra a po zjištění, že jsme z Čekystánu tak zahlásil, že sloučil jako saldát v osmdesátých letech v Bratislavě. Původně jsme mu moc nevěřili, ale jakmile začal sázet názvy piv, nějaké české slova a znal i značky českých motorek, tak si získal naši důvěru. Pak přidal kouzelnou větu a nebyl důvod pochybovat o jeho zkušenostech z tehdejšího Československa.

Taxikář dostal co měl, vykopnul nás na bráně, my zaplatili vlezný a pokračovali po silnici hlouběji do údolí. Brána je od parku celkem daleko, ale během chvíle nás potkal další podnikavý pán s autem, který nabízel levný odvoz až na konec údolí před vstup do samotného národního parku. Dohodli, nasedli, dovezli, zaplatili a hotovo, byli na místě. Na místě byli a ne sami, stejně výborný nápad měli i Němci. Tlupa asi 20 lidí okupovala stejné stanové náměstíčko, ale neměli žádný zájem o družbu, takže z naší strany nebylo zapotřebí oprášit jazykové znalosti nabyté z České Sody. Stan jsme rozložili na dva dny na betonovém plácku a chodili údolím sem a tam. A jelikož tam nemaj v lampách žárovky, tak v noci tam je celkem fajnej pohled směrem nahoru. Možná se zde inspiroval aj pan Kant.

Nutno přiznat, že snad poprvé jsem slyšel zvuk valících se balvanů, šutrů a dalšího kameniva v korytě řeky. Tenhle soundtrack nás doprovázel celým údolím, k jehož konci jsme samozřejmě nedošli. Obdobně jako v údolí Grigorievka, tak i zde platí jednoduché pravidlo: vše co si přineseš s sebou na kvalitní piknik do národního parku tam taky necháš. Pytle s bordelem, odpadky, vajglíky a soundtrack valících se kamenů vítá návštěvníky a doprovází je cca prvních 300-400m; pak ustávají postupně pytle, pak odpadny a nakonec i vajglíky. A až skončí celej ten bordel tak jediný co zůstane je tohle ↓

Cesta vede údolím a končí až kdovíkde v horách. Ala Archa je vhodné místo pro ty, kdo mají dostatek času, morálu a proviantu na několikadenní trek. Navíc se tam nemůžete ztratit, prostě najdete řeku, která je dostatečně hlučná a ta vás dovede zpět do základního tábořiště. Nám se podařilo zdolat cca 5km (opravdu jen odhad) cesty proti proudu řeky dál do údolí. Sice tam jsou prochozené trasy, ale bohužel my jsme byli jaksi na druhé straně řeky. Člověk si najde cestu více méně i sám, ale rychlost postupu jaksi klesá. Někde v údolí jsme prostě stanovili bod, otočili se šli zase zpět. Cestou lehce pozevlovali ve stínu pod stromem, doplnili tekutiny z nedalekého potoka bez nutnosti chemických dochucovadel, podívali se na dva díly Trpaslíka a mazali zpět k základnímu táboru. Je až s podivem, za jak krátkou dobu je schopen mělký brod, který jsme dříve přešli, naplnit se vodou až po kolena. Na cestě zpět do stanového rumiště jsem tedy botky vymyl jak z venku, tak i lehce zevnitř, jelikož propustnost vlněných fusek je vskutku  slušná. Nic naplat, večer se sušilo a plánovalo, jelikož poblíž nějaký dobrá duše otevřela malý krámek s pivem v petkách. V průběhu plánování jsme vyplánovali vcelku důmyslný potoční držák 1,5l petek v proudu na bázi špagátků a gumiček. Potok byl dostatečně studený na kvalitní vychlazení večerního digestivu, ovšem po konstrukční stránce se našly v průběhu procesu chlazení drobné nedostatky, které znamenaly brodění se potoku a hledání uplavaných piv; naštěstí se všechna našla a tak jsme mohli důkladně oslavit naše přispění k další nerozšiřování bordelu již tak zabordeleného stanoviště. Ráno spakovat stan, sbalit pak a sak a vyrazit ku městu. Maršruta z národního parku jezdí na nahodilých intervalech, ale díky včerejšímu nárůstu karmy (zabránění zabordelení) jsme stihli během 5min čekání busík, který nás vzal do hlavního města Bishkeku. A tam se děly teprve divy…

Betonová výstavní síň plná socialistických monumentů, falešných policajtů, trochu bince, širokých ulic, urbanistického letního vedra a dvou kontrastních ubytovacích zařízení, jež jsme měli tu neblahou možnost a čest navštívit; ale popořadě. Příjezd do hlavního města naplnil očekávání, které jsme do něj vkládali. Beton napravo, beton nalevo a beton za rohem. Občas beton protne trocha zeleně, ale zas jí nesmí bejt moc, aby to nenarušovalo souvislý betonový pás. San-Tus to je po většinu času kluk připravená a měl přichystané ubytovací zařízení, jehož adresu a popis měl vzorně vytištěn na decetně umolousaném lejstru, které si hrdě nesl před sebou. Při dosažení místa zamýšlěného bydliště nás překvapil dlouhý panelák (snad 8 pater) s ponurým podchodem a oprejskanou cedulkou Bishkek Guest House, což byl název našeho, ještě tenkrát existujícího obydliště. Jak je patrné, asi to za moc nestálo, když se jedná o bývalé ubytovací zařízení. Po příchodu do X patra se otevřel klasický 3+1 byt, kde byly všechny pokoje vybaveny patrovými postelemi, jedním hajzlíkem, koupelnou a zadělanou rádoby kanceláří vrchního předáka, který nás upozornil, že v tomto zařízení není volného pokoje, ale že je k dispozici přidružené zařízení, kam nás odvede nějaký náctiletý náhončí a že už na nás čeká venku. Jak dva čoklíci jsme následovali svého pána, batohy na zádech, venku plus milion a výsledkem bylo tohle  ↓  zařízení (jo, ta malá budka s modrozelenejma vratama).

Nevím jestli nás po příchodu překvapil nejvíc velmi zajímavý a intenzivní pach stáje, nadměrné množství much či početná přítomno mrtvých arachnidích kokonů na stěnách a nebo to byla naše komnata… těžko vybrat. Koupena vybavená bojlerem, který více protéká než hřeje sice na dojmu nepřidá, ale dřevní podložka pod nohama na které pravděpodobně defekovala nejedna osoba je fakt dílo. Ale jelikož vše zlé je k něčemu dobré, podařilo se nám tam potkat párek lidí ze Singaporu, který svolil ke společné popivení a výletu do města.

Bishkek sám o sobě je město o velikosti dvou Brn. tj. cca 750-800 tisíc lidí. A jelikož se jedná o bývalou sovětskou republiku, je taktéž patřičně vybaven všemi nezbytnostmi, které post-sovětské město má mít. Monumenty Leninů, saldátů a hrdinných družstevníků zdobí nejen široké ulice, ale i zákoutí a zdi paneláků. Náš čas v hlavním městě byl převážně tráven kolem centra. Okrajové části toho moc nenabízejí a po zkušenostech s falešnejma policajtama v parku, kteří hledali všemožnou záminku jak z nás vylákat i pětník, jsme oželili návštěvu místního bazaru (takovýho velkýho tržiště, které průvodci popisovali jako krmelec pro šmějdy a podobnou havěť). Ten Lenin napravo je umístěn v parčíku poblíž školního kampusu a svou pravicí ukazuje směrem k americké univerzitě. Nevíme, zda byla nejdříve vybudována univerzita a Lenin pak následně relokován či opačně 🙂 Ona ameikánskaja kultura začíná v Bishkeku lehce kořenit. Moderním výdobytkem kapitalistického světa v betonovém pekle budiž moderně vybavené nákupní středisko s kluzištěm ve spodním patře, které poskytuje návštěvníkům bruslařskou kratochvíli. Jen místní gerojové v urputném honu za mamonem zapomněli, že led je záhodno v těch 40°C chladit a v době naší návštěvy vypadalo bruslařské kluziště spíše jako začínající koupaliště.

Takže ono není ani moc o čem psát. Máte-li rádi beton či obdivujete sovětské monumenty, bude asi Bishkek pro vás. Jinak to je takový betonový nic moc. Pár fotek z města, aby se neřeklo, ale s upadajícím morálem upadala i chuť pořizovat fotky. Určitě by se zajímavá místa našla, ale ta chuť v onen moment pak moc nebyla, hlavně s porovnáním míst, které jsme viděli po cestě. Kyrgyzstán je fajn a to hlavně mimo Bishkek 🙂 Zpříjemněním bylo naše přestěhování z chlévní ubikace směrem luxusní čtvrť do paneláku do 5. patra, kde se nacházelo pár bytů, které tvoří celek bydlíku USSR Hostel Bishkek. Čisté místo, slušná dostupnost, anglicky hovořící personál, vše charašó.

V poslední době jsem zahlídl možnost zájezdu směr Kyrgyzstán za relativně slušnou cenu (kolem 9000 CZK). Platí ale doporučení nejezdit tam v zimním období (4500 CZK), protože tam v zimě není co dělat a většina zajímavých míst je z důvodu sněhu nedostupná. Našich 12 dní nebyl dostatek, přejezdy jsou příšerný, možná časem až dokončí stavební práce na nových komunikacích a výstavbě dálnic, věci se pravděpodobně zlepší. Pokud byste zvažovali cestu do Kyrgyzstánu, doporučuju alespoň plné dva týdny. Stihnete tak i oblast na jih od jezera Issyk-Kul kolem města Karakol, kde jsou různé treky po kopcích a ozerách. Pivo maj, teplo tam je, kopce nabízejí vcelku slušný, údolí ještě lepší, ona ta příroda je tam celkově pěkná a hlavně…. naučte se rusky – ušetříte 🙂

Těm, kteří to dočetli až sem upřímně gratuluji. Uvítám takté jakýkoliv komentář ať už od těch, kteří tam byli a měli by doporučení pro další, ale i od těch, kteří tam nebyli a zvažují cestu, třeba budem moci nějak pomoci.

Ať se daří a děkujeme za pozornost!