Expedice Kyrgyzstán 2015
Archivní příspěvek z naší expedice do Kyrgyzstánu, která se uskutečnila v roce 2015.
Zápis z 12 denní expedice do malé země jménem Kyrgyzstán, která je 2x větší než naše Česká kotlinka a je známá především tím, že toho nemá moc co nabídnout v oblasti mezinárodního obchodu, snad až na jakous takous těžbu drahých kovů a masivní export slámy. Obchodní nedostatky nahrazuje svou přírodou, jezery, pohořím Tian Shan a vychcaným místním obyvatelstvem taxíkářské profese, kteří pojem „vyjebat“ posunuli na úplně jiný level.
Letenky do Kyrgyzstánu
Naše cesta začala kde jinde než u piva v místním výčepu v Trutnově. Začátkem dubna se na internetu objevila slušná nabídka letecké společnosti Turkish Airlines na zpáteční let: Praha – Istanbul – Bishkek za ±7800 CZK. Ten druhej (Vojcek) se rozmejšlel tak dlouho, kolik prasátek bude potřeba rozbít, až jsme se dostali na cenu 8500± CZK za jednoho včetně úsměvné částky 250Kč za platbu kartou online. Letenky je možné sehnat mimo sezónu ještě levněji, ovšem mimo sezónu v zemi s průměrnou nadmořskou výškou 2750 mnm znamená, že ne vše je přístupné a ne vše není zamrzlé – tak bacha na to. Kupříkladu horská jezera budou pod ledem a k jezeru Song Kul to v zimně ani nejde, cesta je pod sněhem.
Vše „připraveno“, odlet byl stanoven na 5. července (neděle) na 12:00 přesně. V neděli 5. července přesně v 12:21 se naše letadlo odlepilo od země a zájezd byl tak oficiálně zahájen. Linka Praha – Istanbul je cca na 2,5 hod a výhodou je, ze se přestup odehrává na letišti Istanbul Ataturk Airport (to je to větší v centru města). Jediná ucházející WiFi je za stánkem Starbucks!!! Zbytek se platí (bohužel). Pauza 3,5 hodiny a pokračujeme směrem Bishkek.
Let Istanbul – Kyrgyzstán/Biškek (FRU) vychází na cca 4,5 hod (cela cesta není časově náročná, záleží na čekací době v Istanbulu). Nestává se mi to tak často, že bych někoho nebo něco chválil, ale nutno uznat, že Turkish Airlines nabízí velice dobrý palubní servis a i jídlo se dá pozřít (oproti ČSA, kde už začali šetřit na teplém jídle a tak nahradili vařený brambor nejlevnější bagetou z benzinky a to ještě za poplatek).
Akce Kyrgyzstán zahájena
Jazyk
Kolem půl 4 ráno dosedáme na letiště Manas International Airport, procházíme pasovou kontrolou, která anglicky nemluví a taktéž potkáváme dvojici jiných Čehůnů se kterými vyplníme čekání na náš další vnitrostátní let na jih do města Osh. Je s podivem, že se druhá entita našeho tandemu dostala přes pasovou kontrolu, neb do odjezdu se Vojcek stihl vybavit slovní zásobou čítající 5 slov: pes [собака – sabaka], vlajka [флаг – flag], pivo [пиво – pivo], jezero [oзеро – ozero] a možná i děkuji [cпасибо – spasibo] (bez prosím). Manas je celkem nuda, barák je standardní budova socialistické realismu tj. socrel krabice. Nesmíte zapomenout na to, že Kyrgyzstán je bývalou zemí sovětského svazu tj. baráky vypadají jako betonová obdoba věcí z IKEA.
Oš / Osh / Ош
Vnitrostátní let za 20$ na osobu trvá ani ne hodinku (autem 12 hodin), přeletíte hory a jste ve druhém největším městě Kyrgyzstánu. Osh je taková větší řiť u hranic s Uzbekistánem, kde se nachází muzem, hora a bazar, který bývá uzavřen každé pondělí. Samozřejmě, že jsme přiletěli v pondělí a tak jsme se místo přehrabávání v bazarovém haraburdí využili odpoledne k průzkumu města a ochutnávce prvního kulinářského výtvoru v jednom z místních gurmánských stánků. Z nabízených dobrot za zmínku stojí zejména široká paleta pirohů, melounů a solidní nabídka piva. V Oshi taky najdete celkem fajn ubytování Biy Ordo Guest House s OK zázemím a sekuriťákem, který umí anglicky a doporučí nedaleké krámy, kde se dá doplnit pivní zásoba. Město klasika východ, lehce šmucig, urban sajrajt kolem, psi, kočky a na vrch taxikáři v žigulech.
Abyste si mohli představit, jak to v Osh vypadá, tak tady je pár ukázek. Možná, kdybychom měli více čas a nezevlovali v pondělí po měste, kde nefunguje ani bazar, možná že bych mohl udělat více fotek. Bazar jsme samozřejmě prolezli, ale fotky prázdných prodejních pultů není košér matroš; nehledě na smutnou skutečnost, že by to mohlo nepřímo připomínat trutnovský Kaufland hodinu před zavíračkou.
Druhého dne ráno (přesněji v 11:45) po vydatném nočním pivo-plánování jsme sbalili paky saky na cestu do další destinace s názvem Arslanbob a s informací z recepce, že marshruta odjíždí v 14:20. Uháněli jsme tedy směrem autobusové nádraží, abychom tam byli tak na 14:00 (hajzlík před cestou, voda, sváča a tak). V 13:55 při příjezdu na autobusové nádraží v Oshi začně hulákat taxikář, že v protisměru míjíme bus směrem Arslanbob a jestli tam teda chceme je bo co. Autobusový systém, ač řádně zanesen do análů dopravních informací (jízdní řád), funguje na principu 75% zaplněnost busíku = odjezd. Ono to může dávat i smysl, představíte-li si cestu cca 5 hodin, kdy se nastupuje a vystupuje podle potřeby, takže nač čekat na další paka, kteří naivně doufají v transport dle informace z řádu, když můžu mít bus za městem totálně plnej 🙂
Taxikáři
Arslanbob / Арстанбап
První etapa zájezdu z Osh do Arslanbob byla z dnešního pohledu ne přímo zbytečná, ale přece jen nás doprava stála celý půl den cesty tam. Na místo jsme dorazili kolem 17hod odpolední a naštěstí si nás hned odchytl místní domorodec, jenž vládl jazykem anglickým a zároveň byl jakýmsi vrchním kápem v místní organizaci CBT Arslanbob, která poskytuje ubytování podobným individuím jako my. Za drobný peníz vám zajistí bydlík u jedné z místních rodin, které jsou do programu zapojeny a anglicky vůbec neumí.
V našem případě se jednalo o stanové místo na zahradě před domem. Samozřejmě, že se dá zvolit i ubytování uvnitř s veškerou parádou a moderní kadiboudou, ovšem cena včetně provizí tomu odpovídá, volba je na vás. Odpoledne jsme courali kolem a nutno přiznat, že kopce tam konečně dostávají svému označení hory. Přece jen ty naše velekopce označované v anglosasštině jako „Giant Mountains“ s megakopcem, který už dnes naštěstí měří oficiálně úctyhodných 1603m a ne nuzných 1602m, by mohli být z pohledu místních chápány jako taková ta hromada hlíny mezi panelákama, kde haranti v zimě bobujou.
Prolezli jsme okolí, jehož dominantou byl dle místních polovyschlý vodopád, který nestálo za to ani foto dokumentovat. V každém případě je Arslanbob taktéž místem, kde se nachází největší les vlašských ořechů na světě. Do centra samotného lesa jsme se z časových důvodů nedostali, ale stromy s vlašákama rostly všude kolem. Bohužel jsme zjistili, že pivo není jaksi ve vsi k dostání, jelikož nějakej chytrolín v sandálech a utěrkou na hlavě vymyslel Ramadán a místní domorodci jej s nadšením přijali. Náplastí na absenci opilosti bylo setkání se starým muslimem, který nám nabídl čaj a dva kusy pečiva. Chvíle klábosení (nejen o psovi a vlajce) o tom odkud jsme a podobných tématech, které zvládla základní znalost ruštiny, rozloučení a odchod do zahrady do stanu.
Ráno jsme se po střízlivé úvaze rozhodli, že nemá cenu se zdržovat a zkoumáním místních hor a zejména z nedostatku času a příšerně dlouhých přejezdů, budeme muset pokračovat dále. Primárním cílem našeho zájezdu bylo vysokohorské jezero Song Kul v nadmořské výšce 3100mnm. Cesta tam se po zkušenosti s dopravou do Arslanbobu se zprvu zdála být obtížná; a vzhledem k faktu, že tam nejezdí žádné busíky, tak posupem času i nemožná.
Cesta na Song-Köl | Zastávka Kazarman
Ráno nakupujeme nezbytné petky (nejen) s vodou a usedáme do busíku směrem destinace Jalal-Abad , ze kterého se pak musí sehnat někdo, kdo nás přiblíží směrem primární destinace: ozero Song Kul. Naivní uvažování, že tam budeme nějak večer rozptýlí první a jediný drožka, kterého potkáváme na rádoby stanovišti TAXI v Jalal-Abadu. Ten nám sdělil, že čeká na bábušku, až dorazí k autu a že nás za nekřesťanský peníz klidně vezme s sebou. Jeden dopředu, druhej k bábušce dozadu a můžeme vyrazit; pokud to půjde dobře budeme do večera ve městě Kazarman.
Cesta do Kazarmanu zabrala půl den a to se ujelo 140km.. V průběhu cesty se z nás taxikář snažil dolovat informace, ale to narazil. My mu jakože rozuměli, ale schopnost vymáčknout se v ruštině nebyla na vysoké úrovni. V průběhu cca 6 hodin jízdy jsme mu stihli vysvětlit odkud jsme, co děláme, Vojcek zdůraznil, že má psa a v Čekystánu máme vlajky. Otázka, zda by jeho malá Honda Fit zvládla i případnou cestu na jezero druhý den (160km), odpovídá napůl kladně, ta druhá negativní půlka je cena, která činí 6000 SOM (cca 2000Kč pro oba). Ceně se člověk při zpětném pohledu nemůže divit. Zvládnout několikrát převýšení přes 1000m na cestě, kde není asfalt a ani svodidla chce patřičné ohodnocení. Cestou potkáváme pár aut, koňů, ovcí a krav a zastavujeme kdesi v poli pro fermentované kobylí mléko, vyhledávané mezi lokály a známé pod jménem kumis.
V podvečer přijíždíme do Kazarmanu, kde nám vozka dohodí spaní na zahradě u svého muslimského kamaráda. Spaní na hrubé trávě ve slepičím výběhu nepůsobí na první pohled lákavě, takže ani nestavíme stan a jdeme prozkoumat okolí. Podle offline map by nedaleko mělo být místo označované jako B&B. Po 20 minutách chůze narazíme na jediný fungující kandelábr v ulici a plechová vrata s nápisem B&B. Promluví na nás cizí hlava v základní angličtině a nabídne nám dvě postele, snídani a koupelnu. Rychle souhlasíme, vracíme se sbalit věci, rozloučíme se s hostiteli čajem a pirohy, oplácíme bonbóny pro děti a odcházíme do B&B. Náš pokoj je malý, s regulérními postelemi a pavučinou v rohu. Venku je náměstíčko, kde posedáváme se španělským párem až dlouho do noci.
Ráno si dáme v jurtě snídani, sbalíme věci a jdeme za panímámou s otázkou, zda nezná způsob, jak se my dva můžeme dostat na horské ozero Song Kul. Ne že bychom zatracovali původního šoféra, jenže se nám nezdá cena 6000 SOM adekvátní vzdálenosti, kterou musíme ten den urazit (cca 160km, opět žádné silnice a opět slušná převýšení). Panímáma reaguje familiérním „tak určitě“, vezme mobil a zanedlouho před vratama stojí stará Audina s úplně jiným šoférem, který si řekne o 6500 SOM za dopravu. Se vzájemným idiotským pohledem na sebe a vzpomínkou na levnější variantu a Hondu Fit souhlasíme, sedáme do auta a zjišťujeme, že dohromady nedáme ani 6000 SOM, takže hurá k bankomatu. Kyrgyzstán měl v roce 2015 bohužel takové bankomaty, které pojídaly zpravidla VISA karty a na MasterCard se zapomnělo.
MASTER vs VISA
Vojckova VISA naštěstí fungovala, výběr uskutečněn, zpět do TAXI a hurá na ozero. Dopoledne jsme vyplnili počumováním z okna zadních sedaček v Audi a občasnými zastávkami. Nutno připustit, že tento šofér, ač výhradně rusky komunikující, byl ochoten a proaktivní v doporučování vhodných zastávek za účelem fotografií, vymočení a kuřpauz. K jezeru jsme se dostali lehce po obědě, šofér zaparkoval u jedné z jurtových oblastí, kterých je kolem jezera pár, domluvili jsme ubytování prozatím na jednu noc s možností případného prodloužení a pak vyvstala otázka: co tady kurva budeme dělat?
Jezero Song-Köl / Соң-Көл
Geocachingové intermezzo
– GC59ECF –
Cestou na Song Kul jsem měl v merku tuhle pixlu, ale nebylo absolutně jasné, kde budeme nocovat. Po tom, co nás vyložil taxik kdesi u jurt, my se ubytovali a dohráli fotbal, nastartoval jsem hledátor krabic a zjistil ke svému překvapení, že cache je cca 3km vzdušnou čarou kdesi mezi šutrama. Ideální destinace pro výlet, když nemáte ani tušení, kam se jít podívat a ve finále vám to je stejně jedno. Ještě větší překvapení vás čeká, že krabice, kterou tam založil kdysi dávno nějaký komejdoucí z Německa tam stále je, obsah pěkně v suchu, dokonce i dva GC tam byli a zaměření GPS bylo na 3m přesně. Takže plahočení ke krabici, která je 3143mnm a být zároveň druhý v pořadí, kdo ji navštívil, mělo cenu 🙂
Výsledný efekt: k nezaplacení (a to doslova vzhledem k ceně taxiku).
Courali jsme kolem jižní strany jezera celé odpoledne a potkali tamního baču s ovcemi. Jezero je krásné a okolní hory také ujdou, ale co tam? Vysoko nad mořem, obklopená horami, placka s obrovským jezerem uprostřed. Snahu obejít jezero jsme rychle zavrhli, nejen kvůli jeho velikosti, ale také kvůli množství komárů u vody. Ono by se dalo jen tak vysedávat hoďku dvě a nechat na sebe celý výjev působit, jenomže nás čekal další přesun, abychom stihli alespoň 75 % původního plánu. Návrat zpět do jurtového obydliště, uvařit kafe, zatopit koňským bobkem a kravským lejnem (solidně výhřevný matroš) a domluvit se na ranní transport směrem civilizace do města Kochkor.
A tady nastala ona příhoda s termínem odjezdu taxi… Panímámě jsme sdělili smělý plán trochu se prospat, a po snídani, řekněme v 9 hodin, bychom rádi vyjeli. Jenže on taxikář by chtěl vyjet před 8 hodinou ranní, řekla paní směle, otočila se na gumáku a odešla. O způsobu a času odjezdu taxíkem se zde nedohadujete – ten se vám prostě sdělí a nazdar, dělej jak umíš 🙂
Ještě večer proběhl jakýsi pokus zachytit jurty společně s hvězdnou oblohou, ale foto vybavení nebylo dostatečně vhodné k takovému počinu. Setový objektiv 18-200mm z druhé ruky s vyjetou vůlí není tím nejlepším pro tyhle účely + ISO se u Nikona D7000 projevovalo docela rychle, takže výsledkem jsou zašuměné scény jinak parádně vypadající scenérie. No, posuďte sami, co za karneval mají lidé v Kyrgyzstánu.
Ráno rychlá snídaně, pobalit vercajk, naházet do jiného Audi a směrem „civilizace“.
Cestou nás kromě krav, koní, jurt a hor doprovázelo i větší hejno vran.
Cestou do civilizace jsme udělali pár plánovaných zastávek a i jednu neplánovanou, jelikož Vojckovi bylo enormní teplo a pokusil se otevřít elektrické okno pomocí patřičného čudlíku, který ovšem zafungoval pouze pro pohyb okna směrem dolů. Během pár minut mu zas byla kosa, ale okno se v opačném směru nepohlo ani o píď. Krátká zastávka na zbastlení nové izolace pro odizolované kabely ve dveřích a my se dostali do města Kočkor / Кочкор.
Blbodíra Cholpon Ata / Чолпон-Ата
Scénická cesta z ozera do prvního místa civilizace zabrala asi tři hodiny a celkově po 60 hodinách jsme opět ocenili, jakým moderním výdobytkem je asfalt. Na konci cesty taxíkem, v přestupním městě Kočkor, jsme se ustájili v nedalekém restauračním zařízení, které jednak disponovalo zásobou lahvového piva a taktéž snad nejhlubším suchým hajzlíkem na světe. Po vhození jakéhokoliv věci do ústí hajzlu dosáhla časová prodleva mezi vstupem objektu na úrovni podlahy až po dosažení fekální vrstvy na spodku jámy celé tři vteřiny!
Město Cholpon Ata je turistická mega-blbo-díra, která nabízí nákupní středisko, restaurace a mega jezero s mega zadělanou pláží plnou rusů. Pro ilustraci se pokusím přiblížit výjev, který nás potkal při příchodu k jezeru: 100m dlouhá alej, betonový chodník a přeplněné koše, naposledy vysypané v roce 2013. Relativně četný pohyb turistů, převážně rusky hovořících, přičemž nejviditelnějším objektem v celé álejce je hrdý otec, nalitej jak kbelík, tlačící před sebou svého potomka v kočáře a snažící se dostat na druhý konec álejky systéměm zig-zag/slalom. Ideální rodinná dovolená.
Jediným světlým momentem v celé Cholpon Atě byl slušně zařízený bydlík Apple Hostel, kde jsme poznali další nešťastníky, kteří měli obdobně prdlý nápad jet do tohoto města. Večerní zevlování po návsi, návštěva pláže, večerní pětipivko a setkání s osobou, která měla stejný plán jako my – navštívit údolí Grigorievka. Třetím článkem naší výpravy byla holčina jménem Teresa, která ač původem z Neměcka, žije delší čas v Anglii. Ta přislíbila účast jen na omezenou dobu, neb se prý musí vrátit do školy v Bishkeku, kde studovala ruštinu, ale každej věděl, že to bylo kvůli Vojckovi, neb při příchodu do hostelu nanesl do objektu koňskou mrvu na sandálech. Ráno se sbalit, dopít zbytky včerejšího pitného režimu, setkat se třetí entitou výpravy a směrem hlavní silnice, kde se sežene nějaký dopravní prostředek směrem město Grigorievka, u kterého je nedaleko stejnojmenné údolí.
Grigorievka / Григорьевка
Jako dopravní prostředek, vyhovující naší úrovni zmlsaných městských hejsků a dostupný našemu kapesnému, byl jednoznačně zvolen luxusní taxi vůz značky lada, řady žigulík. Na lehce propocených židlích, které pamatovaly rozpad SSSR se sedělo cca půl hodiny a my byli ve „městě“ Grigorievka. Jenže kurva taxikář chtěl dostát své profesi a i bez ohledu na absenci centrální zamykání zachrastil klíčkama s větou, že batožina vzadu je pod zámkem, řekl si o 2x tolik. Zdůvodněním byla samozřejmě nutnost vrátit se zpět na původní místo výjezdu tj. zpět do řitě Cholpon Ata. Jenže on se Santus naučil i pár výrazů v ruštině, aby nemusel neustále používat „fuck“, „rubbish“ nebo „ooh, come on…“, lehce jsem ho proklel, možná řekl něco nevhodného, dle výrazu jeho tváře, ale výsledkem bylo, že jsme dostali slevu a museli jsme zaplatit pouhých 30 % navíc!
Ve městě Grigorievka jsme si domluvili další TAXI směrem údolí, na cenu jsme se pro jistotu optali 3x, pokaždé stejné, nic tedy nebránilo pokračování v jízdě a během 20 min. jsme byli na začátku údolí a odtud pokračovali po svých. Začátek údolí, tak jak to bývá, byl okupován místním obyvatelstvem, které nabízelo nejrůznější služby od ubytování, přes jízdu na koni, občerstvovací stanice, ryby a podobné legrácky s patřičnou přirážkou. Samotné údolí je asi 5km dlouhé přírodní udělátko, kde teče solidní řeka, kolem jsou kopce, takže člověk chodí spíše kolem koryta řeky, ale i zespoda je to parádní místo. Samozřejmě, že se v údolí taktéž nachází geocachingová krabice a je jednoduše identifikovatelná. U velkého kamene, tam kde je vysypán odpad, směrem k lesíku, který slouží jako defekační místo. Ono celé údolí je (bohužel) tak trochu šmucig.
ODPADKY A BORDEL
Teta, co se k nám přidala, preferovala spaní v jurtě, takže jsme se rozdělili v půli cesty s dohodnou, že my budeme pokračovat ještě směrem dál do údolí a ráno nás určo potká někde kolem cesty. Prostě první stan, co najde, budeme my. Ještě, než se řeklo podvečerní nazdar, Vojcek stihl zmerčit půjčovnu ptáků a nedbal zkušené santusovy rady: vole, neber si to na hnátu, budeš cálovat. Nevěřil mu, navlíkl si po jednom ptáku na každou z ruk, nechal se zvěčnit a za každého ptáka odevzdal po 100 SOM.
Téměř na konci údolí, kde se otevírá horní část Grigorievky, jsme zakoupili dvě petky (1,5l piva) a nedaleko odtud ustanovili nocovací místo. Se stanováním nebývá v Kyrgyzstánu problém, pokud tam není plot, dá se říct, že se dá postavit stan kdekoliv. Někteří průvodci nedoporučují stavět stan v blízkosti vesnic a měst z důvodu přítomnosti psů, kteří pak dotírají, považujíc stanové místo za svůj rajón. Za celou dobu jsme neměli se stanováním problém, stačí jen použít selský rozum a ono to půjde. Ráno uvařit kafe, sbalit stanoviště, naložit bágly, počkat na tetu a kupředu dál do kopců směrem horské jezero, jehož jméno neznáme, ale v mapách se označuje jako „1-e ozerko„.
Až k jezeru to bylo pořád do kopce. Občas projel mercedes s místními, kteří měli stejný nápad – jít kempovat. Občas si auto štrejchlo pupkem o šustrák, takže se muselo tlačit a my tento výjev obdivovali z uctivé vzdálenosti.. Najednou se objevil starý ZIL, který se šoural na kopec se spotřebou 100 na 100. Vidět ZILa bylo vzácné, ale s cca 15. letým řidičem to bylo i na Kyrgyzstán zvláštní. Po pár kilometrech se nám zjevilo jezero, avšak bylo obklopeno mokřady a blátem, takže přístup k němu byl téměř nemožný. Hodinu jsme si vychutnávali výhled a pak se otočili zpět. U nedaleké jurty se naše skupina rozdělila; teta se vrátila do Biškeku a my dva šli na ryby do nedaleké jurty. Bez jasného plánu jsme po obědě pokračovali údolím zpět do civilizace. Cesta se celkem vlekla a nutno přiznat, že po cca 3 hodinách na slunci s pulitrem leplý vody s chemickým ošetřovadlem to nebyla ta nejslepší cesta….
Ala Archa / Ала-Арча
Óčeň mnoho cigánov tam v Bratislave, da?
Taxikář nás vykopnul u brány do parku, my zaplatili vlezný a pokračovali po silnici hlouběji do údolí. Brána je od parku celkem daleko, ale během chvíle nás potkal další podnikavý pán s autem, který nabízel levný odvoz až na konec údolí (maršruta jezdí velmi sporadicky). Dohodli, nasedli, dovezli, zaplatili a hotovo, byli na místě. Na místě byli a ne sami, stejně výborný nápad měli i Němci. Tlupa asi 20 lidí okupovala stejné stanové náměstíčko, ale neměli žádný zájem o družbu, takže z naší strany nebylo zapotřebí oprášit jazykové znalosti nabyté z České Sody. Stan jsme rozložili na dva dny na betonovém plácku a chodili údolím sem a tam. A jelikož tam nemaj v lampách žárovky, tak v noci tam je celkem fajnej pohled na nebe.
Nutno přiznat, že snad poprvé jsem slyšel zvuk valících se balvanů, šutrů a dalšího kameniva v korytě řeky. Tenhle soundtrack nás doprovázel celým údolím, k jehož konci jsme samozřejmě nedošli. Obdobně jako v údolí Grigorievka, tak i zde platí jednoduché pravidlo: vše co si přineseš s sebou na kvalitní piknik do národního parku tam taky necháš. Pytle s bordelem, odpadky, vajglíky a soundtrack valících se kamenů vítá návštěvníky a doprovází je cca prvních 300-400m; pak ustávají postupně pytle, pak odpadny a nakonec i vajglíky. Až skončí celej ten nepořádek, tak jediné co zůstává je parádní údolí.
Poblíž stanoviště nějaká dobrá duše otevřela malý krámek s pivem v petkách. V průběhu odpoledního plánování jsme vyplánovali vcelku důmyslný potoční držák 1,5l petek na bázi špagátků a gumiček. Potok byl dostatečně studený na kvalitní vychlazení večerního digestivu, ovšem po konstrukční stránce se našly v průběhu procesu chlazení drobné nedostatky, které znamenaly následné brodění se potokem a hledání uplavaných piv. Naštěstí se všechna našla a tak jsme mohli důkladně oslavit naše přispění k dalšímu nerozšiřování bordelu. Ráno spakovat a vyrazit ku městu. Maršruta z národního parku jezdí na nahodilých intervalech, ale díky včerejšímu nárůstu karmy (zabránění zabordelení) jsme stihli během 10min čekání busík, který nás vzal do hlavního města Bishkeku.
Biškek / Бишке́к
Socha Lenina je umístěna v parčíku poblíž školního kampusu a svou pravicí ukazuje směrem k americké univerzitě. Nevíme, zda byla nejdříve vybudována univerzita a Lenin pak následně relokován či opačně.
Takže ono není ani moc o čem psát. Máte-li rádi beton či obdivujete sovětské monumenty, bude asi Bishkek pro vás. Jinak to je takový betonový nic moc. Pár fotek z města, aby se neřeklo, ale s upadajícím morálem upadala i chuť pořizovat fotky. Určitě by se zajímavá místa našla, ale ta chuť v onen moment pak moc nebyla, hlavně s porovnáním míst, které jsme viděli po cestě. Kyrgyzstán je fajn a to hlavně mimo Biškek.
Závěr
V poslední době jsem zahlídl několik možností zájezdu směr Kyrgyzstán za relativně slušnou cenu (kolem 9000 CZK). Platí ale doporučení nejezdit tam v zimním období (4500 CZK), protože tam v zimě není co dělat a většina zajímavých míst je z důvodu sněhu nedostupná. Našich 12 dní nebyl dostatek, přejezdy jsou příšerný, možná časem až dokončí stavební práce na nových komunikacích a výstavbě dálnic, věci se pravděpodobně zlepší. Pokud byste zvažovali cestu do Kyrgyzstánu, doporučuju alespoň plné dva týdny. Stihnete tak i oblast na jih od jezera Issyk-Kul kolem města Karakol, kde jsou různé treky po kopcích a ozerách. Pivo maj, teplo tam je, kopce nabízejí vcelku slušný, údolí ještě lepší, ona ta příroda je tam celkově pěkná a hlavně…. naučte se rusky – ušetříte 🙂
Těm, kteří to dočetli až sem upřímně gratuluji.
Uvítám taktéž jakýkoliv komentář ať už od těch, kteří tam byli a měli by doporučení pro další, ale i od těch, kteří tam nebyli a zvažují cestu, třeba budem moci nějak pomoci.
Ať se daří a děkujeme za pozornost!
Sdílej dál než to smažou!
