Expedice Grónsko – Ilulissat

Další díl ze seriálu Expedice Grónsko, tentokráte ze třetího největšího města Ilulissat, v jehož nedalekém fjordu se denně vyprodukuje obrovské množství ledových ker, které pak plují kolem a vytvářejí ultimátní podívanou.

0

Díl

Hlavní cíl (resp. jeden z dosti hlavních cílů) naší cesty, třetí největší město Grónska se svými cca 5000 obyvateli. Hlavní dominantou Ilulissatu je nedaleký ledovec, který každý den produkuje ledové kdy, které pak plují kolem a vy na ně čučíte a čučíte a najednou je půl den pryč a vám to nevadí a čučíte dál, protože to se neokouká. V sousedství je území zapsané do světového dědictví UNESCO, kde se nachází jak ledovcový fjord, tak archeologické naleziště s vykopávkami sídel původního obyvatelstva (vesnice Sermermiut, jejíž původní osídlení inuitskými kmeny se datuje do roku 600 před Kristem). Z vesnice toho moc nezůstalo a z vyznačené cesty toho k vidění moc není, ale hlavní podívaná v podobě plujících ker je vždy na dosah. Zajímavostí může být legenda, která praví, že kra, která potopila Titanik byla právě (údajně) z tohoto ledovce v Ilulissatu.

Slide

TimeLapse z mobilu - zrychlený pohled na pohybující se kry
Tip: Tahejte ovládacím hejblátkem tam a zpět ať máte představu jak to pluje

Město Ilulissat a jeho okolí

Samotné město Ilulissat nabízí služby jako pivovar Immiaq, nákupní supermarket Pisiffik a Spar, několik restaurací (většina přijímala platební karty), muzeum cestovatele Knuda Rasmussena, přístav, ve kterém si můžete domluvit cestu do okolních osad, luxus hotel Arctic (můžete se jim tam zkusit potulovat po loby, mají pěkný výhled) a místní kostel, u kterého můžete posedět či se podívat dovnitř. Vzhledem ke své velikosti to není místo, kam pojedete nakupovat nebo do divadla… Hlavní podívaná je všude kolem, hlavně tedy na vodě.

V okolí města se nachází několik tracků, které vedou jak kolem vody (pobřeží), tak i přes historickou (archeologickou) část. Jedná se o značené cesty rozdělené podle obtížnosti (dvě ze tří cest nejsou zpevněné). Případní cestovatelé možná ocení přiloženou oskenovanou mapu cest (my šli všechny a všechny jsou díku plujícím krám epesní) z roku 2018. Aktuální papírová mapa je k dostání v jednom z turistických centre poblíž pivovaru. Hlavním uzlem všech tras je starý/bývalý heliport (Heliportitoqaq), u kterého se povaluje větší množství psů. Pes je v těchto končinách chápán jako pracovní nástroj (tahá saně) a není záhodno je drbat, hladit, krmit či jinak s nim interagovat. Kdyby vás ten pes nechtěně hryznul (i chtěně), tak přijde jeho majitel a zastřelí ho, protěže takový pes už mu je na nic, neb vyžadují absolutní poslušnost. Psy na hraní máte doma, tady to je nástroj a proto ve vlastním zájmu je obdivujte z dálky, beztak dost smrdí.

Turistické trasy kolem ker

Druhý den po příjezdu jsme věnovali právě těmto trackům, kdy jsme za sychravého počasí vyrazili na žlutý track, uprostřed potkali Vojtu, který se potuloval po UNESCO rezervaci, a společně pak pokračovali celým modrým trackem zpět do města (ano, na nákup lahviček do Pisiffiku). Jako správní patrioti trutnovského pivovaru Krakonoš jsme s sebou vezli za polární kruh i jeden lahváč dvanáctky. Pivko jsme vychladili v zatáčce u bodu na spodní straně mapy s názvem Kuuniataaq, mázli místní chleba místní paštikou, zvěčnili se na pobřeží mezi ledy a pokračovali dále. Nutno přiznat, že v případě, kdy by se v blízkosti pobřeží rozlomila nějaká ta kra, pravděpodobnost, že nás spláchne vlna je dosti vysoká. U pobřeží se nachází několik varovných cedulí, aby si lidé dali pozor na tsunami a raději poblíž vody nechodili.

Žlutá cesta vede od místní elektrárny k bývalému heliportu. Cesta ej stejně jako zbylé dva tracky dobře značená pomocí barevných puntíků na kamenech. Kromě místní flóry po levici je k dispozici výhled na plovoucí kry po pravici. Časem se tak může stát, že člověk se více kochá divadlem na pravé straně a nevěnuje pozornost terénu. Případný pád pak může využít ke zkoumání výše uvedené arktické flóry, která je tvořena výhradně mechem, tu a tam se objeví i nějaká kytka.

Modrá cesta je začíná u starého heliportu a prochází krajinou zapsanou na světové dědictví UNESCO. První část (relativně krátká) vede po dřevěné cestě a je doplněna několika informačními cedulemi o archeologickém nalezišti a varováním o případné tsunami, kterou mohou vytvořit úlomky ker. Další část vede stejně jako žlutá cesta běžným terénem po nezpevněných cestách. Časová náročnost (viz spodní část oskenované mapy) je pouze orientační a je pravděpodobně odhadována i s ohledem na starší generace, takže časový údaj je nutné brát s nadhledem. Ale není kam spěchat, po pravici je stále probíhá divadelní představení na téma plovoucího ledu. Cesta se v druhé polovině oddaluje od vody a vede kolem potoka směrem k jezerům nad městem. Voda z potoka se dá pít, takže nemusíte s sebou tahat kdovíjak velké zásoby vody. Poslední částí je sestup zpět do města, který prochází jakýmsi „kaňonkem“ mezi skalami, odkud je pěkný výhled na Ilulissat a ledové kry v pozadí za městem.

Ačkoliv bylo v průběhu naší cesty trochu zamračeno, sychravé počasí perfektně zapadlo do původní (subjektivní) představy o chladném počasí a arktických podmínkách, které panují v Grónsku. Tracky nejsou daleko od města, člověk se tam může vrátit kdykoliv v průběhu lepšího počasí (má-li dostatek času). Zbylé dny bylo v Ilulissatu slunečno (ani mrak na obloze).

Následující den v průběhu dopoledního nahánění dobrého světla kvůli fotkám jsme se vydali ke kostelu a narazili na dvojici turistů, kteří měli stejný nápad (shánění fotografického materiálu). A aby těch náhod nebylo mnoho, zase to byly Češi. Pavel se svou ženou se vydali do Ilullissatu s cílem navýšit svou sbírku pivních etiket. Společně jsme navštívili pivovar a v následujících pár dnech jsem se opětovně potkávali při pivních degustacích. Začínám pracovat na teorii, že existence pivovaru zvyšuje pravděpodobnost výskytu Čechů. S navyšujícím se počtem pivovarů pravděpodobnost setkání se zvyšuje nikoliv lineárně, ale exponenciálně. Tak jako tak to bylo super setkání a tímto posílám Pavlovi a jeho ženě do Dobrušky pozdrav!

Cesta divočinou za krabičkou a oslava narozenin

Třetí den v Ilulissatu byl ve znamení pěšího výletu kolem letiště a dál do kopců, kde se měla nacházet geocachingová krabička VIK-02. Počasí nám více jak přálo, na nebi vymeteno a v pozadí kry. Výchozí situace byla taková, že od letiště nevedla ke krabičce žádná cesta, a tak se šlo prostě za šipkou (slepé následování GPS kurzu ku krabici). Cesta vedla po mechu mezi kameny, rezidui sněhu a jezírky čistou grónskou přírodou. Cestou jsme zahlédli pouze jednoho člověka, jinak jsme tam byli úplně sami. Po 2,5 hodinách jsme se dostali až na místo, kde se měla krabička nacházet a co čert nechtěl, ona tam opravdu stále byla. U nálezu jsme se patřičně zdokumentovali a nastavili kurz zpět ku městu. Cesta zpět byla obdobně pohodová jako cesta ke krabici, až na posledních 300 m, které byly tvořeny močálem. Kde je vůle, tam je cesta a ta vedla prostě rovně za šipkou (jak jinak), kdy jsme si vyhrnuli nohavice a špacírovali vodou. S podivem moje botky neprotekly úplně durch, takže na zpáteční cestě čvachtal pouze bratr. Ale vzhledem ke kvalitě výletu nám byly poslední strasti úplně u zádele. Celková délka našeho pěšího výletu byla kolem 17km.

Ještě před samotným započetím našeho pěšího výletu jsem zahlédl na stránce geocachingu, že se v den výletu koná setkání uživatelů (06.07 alle 06.07) v Hotelu Arctic. Pořadatelům události jsem s časovým předstihem zaslal zprávu, že na 18hod bychom se tam měli dostat a ať s námi tedy počítají. Jenže v 18:00 jsme byly na začátku močálu a nebylo, jak jim zaslat zprávu o zpoždění (Grónsko je v roamingové zóně, jejíž cena za 1MB dat je několik stovek a několik stovek v těchto končinách jsou i tři malá piva! Zaslání zprávy o zpoždění z močálu tak nepřipadalo v úvahu). S cca hodinovým zpožděním jsme se dostavili do hotelu Arctic a v loby nikdo, v restauraci nikdo. Bratr ve svých čvachtavých botách zanechával na rudém koberci před recepcí znatelné stopy, kudy všude chodil, a tak bylo nutné jednat rychle. Obrátili jsme se na recepční personál s dotazem, zda by nás mohli spojit s hosty, jejichž jména jsou Marco a Barbara. Co čert nechtěl podruhé, podařilo se nám spojit s Barbarou na druhé straně telefonu a gocachingový event tak mohl i přes hodinové zpoždění začít. Náš velkolepý výlet jsme tak zakončili povídáním se Švýcarko-Italským párem, který v minulosti procestoval autem skoro celou Afriku a teď slavil marcovy šedesátiny v Ilulissatu. Dali jsme si pivko, pokecali o cestování, číšník nás zvěčnil, bratr mezitím uschnul, poděkovali jsme za pozvání a popřáli všechno nejlepší k narozeninám.

Na cestě zpět přes město jsme se tradičně zastavili pro pár lahviček Tuborga a celý den zakončili na terase u bydlíku s výhledem na plovoucí ledové divadlo. Následující den nás čekala cesta do malé osady Oqaatsut (Rodebay), o kterém pojednává následující díl seriálu.

Další díl ze seriálu

Předchozí díl

Grónsko -  Cesta tam

Následující díl

Druhý díl - Oqaatsut

Napsat komentář